Portrét plemene

Ing. Irena Lukešová

Pakliže je hrdinkou filmu mimořádně stupidní fiflenka, můžete vzít jed na to, že režisér obsadí do této role blondýnku. A má-li tato dáma ve scénáři psího společníka, můžete se vsadit, že jím bude pudl. Pokud možno na růžovo obarvený nebo alespoň s růžovými mašličkami na uších… V obecném nekynologickém lidském povědomí má pudl stále ještě nálepku poněkud slaboduché načančané hračky vhodné jen jako  dekorace na gauč. Nic však nemůže být dál od pravdy….

Samotnému pudlovi je naštěstí názor laiků slušně řečeno „u bambulky“ a ať už nastříhán do vrcholně extravagantního výstavního střihu či okudlán podomácku nůžkami, které nepříliš manuelně zručná panička vyštrachala v šití, zůstává pudl stále v podstatě naprosto obyčejným psem. Psem, který v sobě nemá žádné tajemno orientálních plemen ani složitost plemen primitivních. Psem v pravém slova smyslu nejpsovatějším… 

Nemám ráda portréty plemen, po jejichž přečtení máte pocit, že jste právě narazili na psí super rasu, a že nic  inteligentnějšího, krásnějšího, sportovnějšího, cvičitelnějšího a k dětem vhodnějšího než plemeno xy ještě nebylo vyšlechtěno.  Autor takového článku buď vědomě nepíše celou pravdu nebo je do svého vyvoleného plemene tak slepě zamilován, že nevidí žádné jeho nedostatky.

Neexistuje super plemeno a ani pudl super plemenem není. Není vhodný úplně ke všemu a není vhodný úplně pro každého. Přesto je vhodný ke spoustě aktivit a sportů a pro poměrně široký okruh zájemců. Je to dáno nejen jeho variabilitou velikostní, ale i povahou, kterou formovalo původní využití plemene i jeho další historický vývoj.

Historie plemene

Tím se dostáváme k historii plemene, která je značně prozaická – než pudl zahájil své vítězné tažení světem coby společník, jeho prabáby a pradědové sloužili člověku jako psi ovčáčtí a lovečtí.

První pudlům podobní psi se objevili v umění a řezbářských pracích, na mincích a římských hrobkách ve 12. až 15. století. Zobrazení jedinci měli vždy buď šňůrovitou nebo kudrnatou srst, upravovanou do klasického „lvího“ střihu. Původ plemene můžeme hledat ve Francii i Německu, na Iberském poloostrově, dokonce i v Itálii a Řecku, někteří autoři (Carl von Heppe), kladou jeho původ do Maďarska. Je možné, že se plemeno vyvíjelo na několika různých místech současně. Nicméně v moderní době se za země původu považují Německo, Francie a Rusko. Každá z těchto zemí měla svou verzi pudla. Němečtí pudlové byli těžšího typu a sloužili k přinášení pernaté zvěře z vody. Němci odvozují název plemene od slova „Budel“, což znamená něco jako „šplouchal“, případně od slova „Pfudel“ (Pfütze – louže, kaluž). V Německu byl rovněž známý malý ráz pudla, chovaný především pro vyhledávání lanýžů a dále německý ovčácký pudl. Ludwig Beckmann uvádí, že v německy mluvících zemích se všichni kudrnatí psi – ať už lovečtí či pastevečtí,  nazývali „Pudel“, zatímco ve Francii byli známí pod názvem „barbets“ . Francouzi tudíž považují za předka pudla barbeta – starofrancouzského honiče.  Pomyslnou bitvu o plemeno nakonec vyhrála Francie, která je ve standardu uváděna jako země původu. Francouzské slovo „caniche“ se odvozuje od slova“canard“ – kachna.

Zjednodušeně lze říci, že předky pudla můžeme jednoznačně hledat mezi tzv. vodními psy, používanými k aportování.

Ruští pudlové byli větší (hovoří se o přikřížení plemene jihoruský ovčák), s hrubou srstí, která netvořila kadeře.

Ze své lovecké minulosti si pudl přinesl do současnosti nejen  fanatickou vášeň pro aporty, ale i často posmívaný klasický střih – střih s vyholenou zádí. V tehdejší době ho ale nenosil pro parádu, na tu se tehdy nijak nedbalo. Pudlí prapředek byl  mnohem víc nevzhledný zaknocený chlupáč než manekýn a střih vznikl z ryze praktických důvodů – vyholená zádˇumožňovala psovi lepší a dynamičtější plavání (dodnes je tak z téhož důvodu stříhán i portugalský vodní pes) a hustá zfilcatělá srst na hrudi nepropouštěla vodu a chránila před chladem.

Až do 16. století byli pudlové pouze poměrně velcí  psi. Během 16. až 18. století se začali objevovat menší pudlové, kteří nalezli své uplatnění také jako artisté u nejrůznějších potulných kejklířů a komediantů. Odsud byl jen krůček do srdcí i ložnic vznešených dam stejně jako prostého obyvatelstva, kam se posléze pudl s potěšením přestěhoval.

Trpasličí pudl se dle francouzských pramenů poprvé objevuje za vlády Ludvíka XVI. a svému vzniku vděčí změně životního stylu.

Obrovské popularity dosáhlo plemeno na přelomu 18. a 19. století. V Paříži vzniklo v té době mnoho salonů, specializovaných právě na pudly.

První německý standard plemene byl vydán v roce 1904, ale mezinárodně uznaný standard byl přijat FCI až v roce 1934 na návrh vytvořený Francií. Ten stanovil tři velikostní a tři barevné rázy:  trpasličí, střední a velký, resp: černý, bílý a hnědý.

Značně okleštěnou historii plemene snad ještě doplním o informaci, že trio původních barev bylo v roce 1970 doplněno o dnes velmi populární stříbrnou, v roce 1977 o meruňkovou (aprikot) a konečně v roce 2007 o barvu červenoplavou.  Nový standard z roku  2014 sloučil původní aprikot a červenoplavou pod jedním názvem „fawn“ – plavá-červená.  Výškový ráz „toy“ byl uznán v roce 1984. Postupem let se také zvyšovala horní hranice u velkých pudlů, která se z původních 55 cm vyšplhala až na dnešních 60 cm s tolerancí 2 cm. V roce 1960 byl rovněž uznán tzv. moderní střih, který plemeno velmi zpopularizoval. Mimochodem – název „moderní“ mu zůstal, třebaže dnes se už dávno na výstavách příliš nenosí…

Historie chovu v ČR

Chovatelé pudlů se až do roku 1935 sdružovali do Spolku pěstitelů  trpasličích a domácích plemen. Klub pěstitelů a přátel pudlíků v republice Československé se sídlem v Praze byl založen 14. listopadu 1935 a pod názvem Klub chovatelů pudlů existuje dodnes.  V té době vydala Francie první oficiální standard plemene, který uznával tři velikostní rázy – trpasličí, střední a velký, tři barevné rázy – černý, hnědý a bílý a jediný střih – klasický (na lva). V době, kdy byl klub založen, bylo v celé republice jen 12 chovatelských stanic. K rozvoji chovu došlo z pochopitelných důvodů až po roce 1945 a počet chovatelských stanic se zdvojnásobil. Jejich počet rostl zvolna až do roku 1968, kdy nastal zlom a do konce roku 1975 se počet chovatelských stanic zvýšil až na 872. Do konce roku 1985 byl jejich počet  skutečně obrovský – 1550. Chov pudla zaznamenal za  těchto dvacet let obrovský rozmach.

Původní plemenná kniha (1935-1949) obsahuje 247 ručně psaných zápisů. Pod číslem jedna najdeme královského černého psa Dolfa pěstitele (termín chovatel se tehdy nepoužíval) Josefa Dlouhého z Prahy, číslo dvě má královská bílá fena Aida z Ostravy Jana Mazáka. V roce 1935 jsou registrováni také černí trpasličí hraběnky Nory Khün – Lützowové , pes Fino a fena Diva von Grussbach. V roce 1941 jsou zaznamenáni první hnědí trpaslíci po rodičích dovezených z Německa.

V roce 1947 se objevují první velcí hnědí, střední černí až roku 1957. První vrh bílých trpaslíků se narodil v roce 1958 v chovatelské stanici Ferina. Střední hnědí vstupují na scénu roku 1960 v chovatelské stanici Lady´s (zajímavostí je, že tato chovatelská stanice drží rekord v seriové produkci pudlů neboť v letech 1947 až 1963 odchovala na 59ti fenách neuvěřitelných 118 vrhů s PP).

V roce 1961 registrujeme první vrh bílých středních (CHS z Portorose) a v téže stanici se roku 1970 narodí i první vrh středních stříbrných. Chov stříbrných trpasličích je založen o rok později na pěti dovezených fenách. Kolem roku 1960 byl z Rakouska dovezen pes Xenophon v.d. Murinsel, který se stal zakladatelem chovu českých aprikotů (dnes je barva uváděna ve standardu jako „fawn“ – tj. červená-plavá)

Velmi podrobnou historii chovu v tehdejším Československu najde hlubší zájemce o plemeno v knize Jaroslava Hrubanta – Pudl. Po roce 1968 došlo k obrovskému boomu plemene (ročně přibývalo v té době průměrně 76 chovatelských stanic, v roce 1985 jich bylo neuvěřitelných 1550!).

Vlastnosti a využití

Jak vyplývá z předešlých řádků, pudl od okamžiku, kdy se vyštrachal z močálu s kachnou v hubě, pardon, po myslivecku v mordě, přes doby putování s kejklíři až po přesun do „vyšších společenských vrstev“ vždy žil v těsné blízkosti člověka, musel ho poslouchat a spolupracovat s ním. Je známým faktem, že plemena psů, která po celou dobu svého vývoje měla za úkol úzkou spolupráci s člověkem jsou podstatně snáze cvičitelná a ovladatelná než plemena, která pracovala samostatně a rozhodovala se bez svého lidského protějšku. Tyto vlastnosti jsou dodnes v jeho povaze stěžejní – velká chuť do práce a ochota podřídit se autoritě.  To dokazují i etologické pokusy zaměřené na pracovní inteligenci. Při nich bylo testováno mnoho jedinců 79ti plemen a pudlové se umístili na druhém místě za border koliemi (Stanley Coren – Inteligence psů). Patří tedy mezi plemena, která potřebují nejkratší čas k pochopení a naučení cviku. Naučené pak pudl provádí ochotně, radostně a přesně a ve výkonu je spolehlivý. Pudl je tak jedním z nejlépe cvičitelných plemen vůbec.  Rychle chápe a cvičení ho baví, vzhledem k silné vazbě na cvičitele se nenechává příliš rozptylovat okolím a na práci se soustředí, díky tomu výcvik postupuje velmi rychle.  Ale vysoký temperament plemene jde ruku v ruce také s velkou citlivostí a dráždivostí. Jakkoli tyto vlastnosti přispívají k rychlému učení, při jakémkoli nátlaku nebo tvrdším zacházení jsou překážkou. Pudl není až na výjimky tvrdý pes, je to plemeno s velmi jemnou až extrémně citlivou nervovou soustavou, zaznamená  každou změnu tónu v hlase,  sebemenší gesto. Stejně jako velmi temperamentní a citlivý jezdecký kůň reaguje na všechny jezdcovy pomůcky, ale rychle upadá do zmatku a nervozity, jsou –li jezdcovy pomůcky zmatečné a jezdec necitlivý. Autoritativní přístup nebo dokonce trest pudl psychicky velmi špatně zvládá, rychle podléhá  stresu  až panice  a v tomto stavu není žádný živý organismus schopen učení.  Pudl je plemeno jako na míru šité pro pozitivní formu výcviku založenou na hře a odměnách. 

Povahové vlastnosti plemene, které je tak různorodé, se velmi těžko zevšeobecňují. Určité rozdíly jsou nejen mezi velikostními, ale také barevnými rázy. I když samozřejmě existují výjimky, obecně lze říci, že tolik oblíbení toyové a trpaslíci jsou vzrušivější než jejich větší příbuzní. Častěji štěkají, nejsou si tak jistí v kontaktu s cizími psy a někdy i lidmi. Střední pudlové bývají vyrovnaní a nebojácní, stejně jako velcí. Třebaže pudlové všech  rázů jsou velmi oddaní a přátelští ke členům rodiny, určitá zdrženlivost vůči neznámým lidem není u tohoto plemene výjimkou.

Podrobně rozpracované charakteristiky jednotlivých velikostních rázů naleznete v dalších článcích.

Třebaže je pudl co do velikosti, barvy a dokonce i povahy velice variabilní plemeno, některé vlastnosti jsou všem rázům společné.  Tou snad  nejzákladnější je temperament a pohyblivost. Pudla lze opravdu jen velmi těžko unavit. Ostatně podíváte-li se na stavbu jeho těla, vidíte, že je prosta jakýchkoli extrémů – dlouhá čenichová partie bez deformací umožňuje bezproblémové dýchání i za horkého počasí, hřbet je krátký, takže páteř není příliš zatěžována, nohy jsou vysoké a s dobrým úhlením. To vše předurčuje pudla ke skokům i vytrvalému klusu.

Současný moderní pudl je velmi temperamentní, permanentně dobře naladěný, do vysokého věku hravý, přátelský k lidem i jiným zvířatům, výborně cvičitelný, s velkou ochotou do jakékoli činnosti. Je to velmi něžný, empatický pes se silnou vazbou na člověka.

Tento výčet pozitivních vlastností má ale i svou stinnou stránku – nevybitý vysoký psychický i fyzický potenciál plemene je důvodem, proč pudl špatně snáší samotu a nečinnost. Izolace a nuda mohou být příčinou vzniku nejrůznějších poruch chování, které se projevují například destrukční činností, je-li pes ponechán řadu hodin o samotě. Pudlové se obecně hodně fixují na majitele a samota jim nesvědčí. Pokud musíme nechávat svého psa delší dobu doma, je třeba se mu  více věnovat, unavit ho výcvikem, hrou nebo pohybem. V tomto směru jsou  nároky pudla vyšší než u flegmatičtějších plemen.

Pudl není ideálním plemenem pro každého – příznivci silných psích osobností nebudou nadšeni jeho servilitou, pro usedlé a pohodlné lidí bude permanentně rozesmátý pes s míčkem v hubě obtěžující. Také člověk, který tráví celý den v zaměstnání není ten pravý partner pro pudla, jak uvádím výše, nevybitá energie zvláště větších pudlů se může projevit destrukční činností v bytě a poruchami chování.

Pro pudla je nejdůležitější úzký kontakt s člověkem – zajistíme-li tuto jeho základní potřebu, je plemeno poměrně hodně přizpůsobivé. Mnoho pudlů žije s důchodci a tato zvířata jsou obvykle velmi mírná a klidná. Pro seniory jsou nejvhodnější rázy toy a trpasličí, střední a velcí pudlové jsou pro tyto lidi vzhledem k síle a temperamentu hůře ovladatelní, nehledě na fyzicky náročnou péči o srst.

Pudlové jsou také často pořizováni rodinami s dětmi. Pudl je vhodným partnerem pro odrostlé děti, ať jen jako společník, ale především pro výcvik a sport. Desetiletá slečna si mnohem lépe poradí na cvičáku  se středním pudlem než se čtyřicetikilovým labradorem. Na druhou stranu pudl (zejména toy a trpasličí) nemá tak pevnou nervovou soustavu jako některá jiná plemena a pořízení těchto velikostních rázů do rodin s malými dětmi je třeba zvážit.   Ovšem za předpokladu dobré výchovy dětí a dohledu rodičů je pudl dobrým  rodinným psem i v rodinách s menšími dětmi. Důvodem je především jeho jemnost a něžné chování, které postrádá neurvalou hektičnost, tak typickou třeba pro psy bull plemen.

Pokud se týká soužití pudla se psy jiných ras, probíhá za předpokladu správné výchovy celé smečky obvykle bez problémů. Pudl se většinou ochotně podřizuje jedincům větších a dominantnějších plemen. Menší psy, než je on sám, se nesnaží terorizovat. Ovšem je víc než pravděpodobné, že příslušníkům málo temperamentních plemen a plemen, která neoplývají smyslem pro humor, poleze ke hře stále naladěný pudl, lidově řečeno, pěkně „na nervy“. Soužití s kočkami a jinými domácími mazlíčky nečinívá problémy – pudl, který respektuje svého majitele respektuje přirozeně i jeho zákaz „lovit“ či z hravosti „mordovat“ slabší členy domácnosti.

Povaha v závislosti na velikostním a barevném rázu

Je velmi těžké psát portrét plemene, které má čtyři velikostní a pět barevných variet, zejména, jsou –li mezi nimi rozdíly nejen v barvě a skutečnosti, že některá se vejde do kabelky a další zabere půlku zavazadlového prostoru vašeho kombíka, ale i  určité rozdíly  povahové.  Jinak se prostě chová fenečka bílého toye a jinak černý „královák“. Jak jsem psala v úvodu, pudl se vychovává a cvičí snadno, přesto jednotlivé velikostní a barevné rázy přicházejí na svět s určitými dispozicemi. Není to samozřejmě pravidlem, hodně záleží na povaze rodičů a zejména na výchově majitelem, ale určitým vodítkem barva a ráz zůstává.

Obecně lze říci (neplatí to opravdu bezvýhradně a ve všech případech), že vyrovnanější povahu a pevnější nervovou soustavu mají střední a velcí pudlové, z barevných rázů pak pudlové černí, hnědí a bílí. Trpaslíci a toyové jsou vzrušivější, častěji štěkají a jsou méně sebevědomí. Stříbrní pudlové bývají odtažitější k cizím lidem, častěji nevyhledávají kontakty s jinými psy, více než jiné rázy bývají extrémně submisivní  a ze všech barev se jeví jako nejvhodnější pro seniory (nemají méně temperamentu, jsou jen tvárnější a přizpůsobivější).  Fawn bývají majetničtí, s kořistnickým pudem, dominantní ve smečce a zejména psi – samci, mohou snadno přerůst přes hlavu příliš liberálnímu majiteli. Pokud mohu hovořit o svých konkrétních zkušenostech s fawn zvířaty, jsou velmi akční, hyperaktivní, extrovertní a vhodná k výcviku a sportu. Vyžadují však pevnější vedení a větší důslednost ze strany majitele. Prostě – jste-li dáma, která většinu času tráví sledováním mexických telenovel a  psíka by ani kapesníkem neudeřila, fawn pes není nic pro vás (byť by se tak báječně vyjímal na zeleném potahu gauče) a pokud už trváte na tom, že tam musí být pudl, bez úhony takovýto životní styl přežije stříbrná trpasličí fenka.

V posledních letech se na povahy pudlů v čistokrevném chovu klade velký důraz a výsledkem je, že se povahové rozdíly mezi jednotlivými, zejména barevnými rázy pomalu stírají. Více než barva a velikost ovlivňuje povahu dědičnost – důsledným vyřazováním jedinců se slabou nervovou soustavou bychom se během několika generací mohli zbavit nežádoucích vlastností. Vzhledem k tomu, že ne vždy je na bonitaci tak přísná selekce na povahu, lze budoucímu zájemci o pudla jen doporučit, aby se dobře informoval o povaze rodičů a vyvaroval se koupě štěněte po bázlivých nebo jinak povahově vadných předcích.

Obrovskou roli hraje rovněž socializace štěněte – úzkostlivá majitelka, která psíka nacpe do tašky pokaždé, míjí-li na ulici cokoliv většího než je jorkšír, bude mít časem buď bojácné zvířátko kráčející jí opatrně za patami nebo v horším případě nesnesitelného řvoucího kreténka, škubajícího se na flexi vodítku při spatření jakéhokoliv jiného psa.

Rozdíly mezi pohlavími

Pudl obecně je velmi jemný a něžný pes – tato vlastnost je charakteristická pro obě pohlaví. Psi bývají stejně mazliví , submisivní a fixovaní na svého majitele jako feny. Přesto rozdíly mezi vlastnictvím psa a feny existují.

Osobně se mi lépe cvičí s fenami , pes – samec, se přece jen více rozptyluje ostatními psy nebo pachy. Největší rozdíl však spatřuji v udržování hygieny. Někteří psi (a není jich bohužel málo) si při močení znečišťují přední nohy nebo srst na břiše. Některým se to stane vyjímečně, u jiných je to pravidlem. Je samozřejmě velmi nepříjemné, když strávíte x hodin koupáním a fénováním psa, případně zaplatíte slušnou sumu v salonu a vše vydrží do prvního venčení, po kterém musí pes do vany a celá práce přichází vniveč. Do určité míry lze srst na nohou chránit speciálními návleky, ty však dosahují obvykle jen ke karpálnímu kloubu a pokud si pes močí na loket, nejsou nic platné. Také srst na stehnech je u psů olepená od moči nebo sekretu z penisu. V tomto ohledu pes klade na majitele větší nároky na péči, zejména jedná –li se o výstavního jedince.

Také venčení je u fen jednodušší, což ocení  zejména majitelé, kteří žijí v bytových domech. Majitel feny nemusí pokaždé obcházet „rajon“, fenka přičapne a běží domů, zatímco pes značkuje a délka venčení se mu musí přizpůsobit.

Pokud je pes nebo fena venčen na zahradě, musí majitel obou pohlaví počítat s tím, že agresivní moč se podepíše na rostlinách – ať už jsou to okrasné keře či traviny, které zničí pes značkováním, nebo trávník, na kterém budou doslova „vypálené“ žluté skvrny v místech, které bude fena používat k venčení nejčastěji.  Moč psa – samce, je navíc velmi silně čpavá – bude-li majitel venčit například králováka na malé zahradě, musí počítat s tím, že zejména při poklesu tlaku vzduchu, například před deštěm, bude moč na zahradě cítit.

Psi především malých rázů mají někdy tendence ke značkování  i  pokud je majitel vezme na návštěvu, zejména má-li hostitel doma fenu.  

U fen musí majitel samozřejmě počítat s háráním, které se opakuje dvakrát do roka, je doprovázeno krvácením, změnami nálady a fena je v tuto dobu použitelná k výcviku nebo sportu s určitým omezením. Také se nesmí v době hárání účastnit výstav. Na zkouškách z výkonu nebo soutěžích nastupuje vždy až poslední, aby její pach neovlivňoval výkon psů.  Samozřejmostí je dobré zajištění feny, aby nedošlo k nežádoucímu nakrytí. Majitelé fen, kteří neplánují chov, obvykle svou fenku vykastrují – zbaví se tak nejen  hárání se všemi jeho dalšími obtížemi, ale kastrace je také výbornou prevencí nádorových onemocnění mléčné žlázy a pohlavních orgánů a navíc zcela eliminuje falešnou březost, která některé nevykastrované feny trápí.  .

Co lze s pudlem podnikat?

Pudlové jsou neúnavní, velmi energičtí, rádi běhají, jsou ohromně obratní v terénu a skvěle skáčí. Jsou vynikajícími partnery pro kondiční běh, pěší turistiku ( i na dlouhé trasy) a pohybové sporty. Velcí a střední pudlové mohou bez problému doprovázet i cyklistu či jezdce na koni – výhodou je výborná ovladatelnost plemene, která zaručuje, že pes je pod kontrolou i ze sedla kola nebo koně.

Pudl  miluje pohyb v přírodě, mnoho jedinců náruživě rádo plave.  Temperament, vytrvalost a radost z práce předurčují pudla pro sportovní výkony, velká senzibilita, silná vazba na cvičitele a schopnost empatie zároveň i pro výcvik vyžadující přesnost.

S pudlem lze provozovat prakticky jakýkoli psí sport – nabízí se dovětek „kromě závodů psích spřežení“, ale ani ten neplatí. John Suter, známý jako „pudlí muž z Aljašky“, trénuje od roku 1976 velké černé pudly pro závody spřežení. Zúčastnil se s nimi kolem 280 závodů, přičemž devadesátkrát stáli jeho pudlové na stupních vítězů mezi prvními třemi týmy. Vrcholem jeho úspěchu byla čtyřnásobná účast na nejtěžším závodě Iditarod, dlouhém bezmála 1200 mil (1900 km). Pudlí spřežení probíhalo cílem vždy ve středu pole.

Saňový sport sice není typickým sportem pro pudla, nicméně těch vhodnějších najdeme desítky.

Obedience

Tato vysoká škola poslušnosti je pro pudla coby jednoho z nejlepších „psích žáků“ jednou z nejvhodnějších aktivit vůbec.

Agility

Tento velmi populární sport už majitelé pudlů dávno objevili. Pudlové jsou na parkuru k vidění poměrně často a třebaže nedosahují takové rychlosti jako border kolie nebo belgičtí ovčáci malinois, jsou přesní a na dráze výborně ovladatelní. V roce 2006 se v Basileji stala mistrem světa v běhu jednotlivců bílá trpasličí pudlice Windy Nights Lovely Pebbles Flinstone, fena, která pocházela z výstavních rodičů, kteří žádný sport neprovozovali.

Dog dancing

Tanec se psem  jakoby byl šitý na míru právě pro pudla. Když k přesnému a radostnému provádění cviků připočteme extravagantní eleganci pudla (je-li řádně upraven), máme dokonalou kombinaci.

Flyball

Pudl je rozený aportér, takže sport, ve kterém figuruje míček, je pro něj přirozeně velmi zábavný.

Coursing

Popularita tohoto sportu rychle roste i u nás. Věnuje se mu s nadšením už poměrně velké množství pudlů.

Sportovní výcvik – poslušnost, stopy a obrany

Poslušnost je disciplínou, ve které každý pudl exceluje. Ani stopy nečiní pudlům problémy, plemeno má vynikající čich a je ho snadné motivovat. Obrany jsou a nepochybně zůstanou doménou spíš velkých pudlů, a i když nikdy nemůžeme očekávat tak razantní a pěkné výkony jako u některých německých nebo belgických ovčáků, tato sportovní disciplína pudly nesmírně baví.

Nosework

Poměrně nová a velmi oblíbená disciplína, kterou už majitelé pudlů objevili.

Praktické využití plemene

Třebaže hlavním povoláním pudla je a nepochybně do budoucna i bude být společníkem, partnerem při sportu či výstavním psem, lze jeho vlastností využít i v praxi.

Celníci ve  Francii využívají trpasličí pudly  pro vyhledávání drog – díky malé velikosti a obratnosti se dostanou i do těžko přístupných míst.

Existují pudlové se záchranářským výcvikem vycvičení pro vyhledávání utonulých nebo zasypaných osob.

Protože pudl nezapře svou loveckou minulost, lze snadno využít jeho radost z plavání a vášeň pro aport. Především v USA jsou velcí pudlové dodnes využíváni ke svému původnímu účelu – lovu kachen. Mnoho z nich je držitelem titulu Master Hunter.

Pudly lze dokonce vycvičit i k práci se stádem ovcí, jak dokazuje velký černý pes Reigner majitelky Carol Pernické, který je  kromě zkoušky pasteveckého psa (Herding trial) také úspěšný v agility, obedienci, lovu a stopování.

Díky velké  citlivosti a schopnosti empatie nachází pudl  uplatnění také jako asistenční, canisterapeutický a vodicí pes. Pudlové Jilliany Gartner z USA, která vede společnost pro výcvik asistenčních pudlů v USA, zvládají kolem devadesáti povelů.

Pakliže hovoříme o sportovním využití pudla, nabízí se otázka, jak jde dohromady sport a srst? Opomineme-li skutečnost, že pudla lze ostříhat úplně nakrátko, což spousta majitelů z pohodlnosti dělá, lze naprosto bez problémů sportovat i s výstavním zvířetem. V tom má pudl nespornou přednost před některými jinými dlouhosrstými plemeny – s výstavním jorkšírem či maltézáčkem nemůže majitel bez zabalíčkované srsti ani obejít park, natož se věnovat nějakému sportu. Výstavního pudla nemusíte nijak výrazně omezovat, ale musíte počítat s tím, že bez práce se to neobejde. Ono se to totiž bez práce neobejde v žádném případě…

Péče o srst

Srst pudla je nejnápadnějším znakem plemene a umožňuje svou v psí říši jedinečnou texturou obrovskou škálu úpravy. Roste po celém těle (tedy i v obličejové části a na tlapkách, které se u všech standardních střihů bez rozdílu holí) a neustále dorůstá. Kdybychom pudla nestříhali, za několik měsíců máme  amorfní kouli, ve které plemeno pozná skutečně jen znalec (s tímto případem se velmi často setkáváme v útulcích, kde jsou zanedbaní pudlové mnohdy vedeni jako kříženci). Úprava srsti je stará jako plemeno samo a stejně jako ono prošla velkými změnami. Zatímco „na chodníku“  převládá z praktických důvodů krátký střih nejvíce podobný tzv. modernímu, na výstavách se setkáváme se střihy, které dávají vyniknout eleganci tělesné stavby a efektní mechanice pohybu. Údržba a úprava srsti výstavního jedince je časově, technicky a potažmo s tím i finančně velmi náročná záležitost – náročnost přímo koreluje s velikostí pudla a kvalitou jeho srsti. Špičkoví výstavní psi mají extrémní hustotu srsti, úprava na výstavu zabere několik hodin a nutně musí být provedena odborníkem. Odborníkem je myšlen skutečně člověk, který výstavní střihy ovládá, nikoliv běžný majitel průměrného salonu, který všechny pudly šmahem upravuje pomocí strojku „na chodníkovou modernu“. Takových lidí není po republice mnoho a zájemce o výstavy musí počítat s tím, že bude na stříhání někdy i mnoho kilometrů dojíždět. Samozřejmě, že i obyčejné domácí mazlíčky bez výstavních ambicí je třeba pravidelně česat a stříhat (cca každých osm týdnů), ale nároky na střihače v tomto případě nejsou tak veliké.

Častým argumentem pro koupi pudla bývá fakt, že pudl postrádá psí pach a jeho srst klasicky nelíná, tudíž majitel pudla nenachází v bytě chuchvalce podsady jako majitelé některých jiných dlouhosrstých plemen (pekinéz, špic, atd.) ani tisíce „jehliček“ z plemen krátkosrstých. Je to nesporná výhoda, ale je otázkou, zda je tato výhoda vyvážena nutností pravidelné péče o srst. Jen málokteré plemeno dokáže být totiž tak ošklivé, jako zarostlý, oholený či podomácku ostříhaný pudl.

Samozřejmostí je pravidelné a pečlivé rozčesávání bez něhož se v srsti tvoří zacuchaniny.  Při delším zanedbávání srst pudla kompletně zplstnatí. Pudla je nutno poměrně často koupat, abychom předešli ztrátám srsti způsobených vytrháváním mastné a špinavé srsti při česání. Po koupeli se srst pomocí kartáče a fénu natahuje do rovna, což je důležité především při přípravě psa na stříhání – pouze z rovné a vyfoukané srsti lze vytvořit precizní střih držící tvar. Příprava pudla na výstavu, zahrnující vykoupání,  vyfoukání a následný střih, trvá dle velikostního rázu od tří do osmi hodin.

Péče o domácího mazlíčka bez výstavních ambicí je o hodně jednodušší. Je-li pes ostříhán nakrátko, omezuje se česání v podstatě jen na hlavu a končetiny. Pudla lze samozřejmě také oholit dohola, tehdy se mění na bezúdržbového psa.

Stříhání pudla probíhá každých šest až osm týdnů, přičemž je dobré v mezidobí oholit čenichovou partii a tlapky, aby pes působil upraveně a také nenosil domů zbytečně nečistoty.

Péče o srst pudla je opět podrobně rozpracována v jiných kapitolách, které se věnují jejím jednotlivým fázím.

Střihy

Třebaže je pudl všestranným psem s velkým spektrem použitelnosti, zůstává a do budoucna i zůstane především nesmírně efektním psem výstavním. Vděčí za to jak mimořádné eleganci  tělesné stavby a tím i pohybu, ale především kosmetikovatelnosti své srsti. Ta nemá obdoby, žádné jiné plemeno nelze upravovat do takového množství střihů, ať už povolených standardem, tak i fantazijních a výrazně kreativních.

Zároveň však  úprava žádného jiného plemene není tak technicky  náročná. Úprava pudla je královskou disciplínou všech střihačských soutěží. Textura srsti  je důvodem, proč srst drží tvar a dovoluje střihači prakticky cokoliv – lze z ní vystříhat geometrické tvary, různá zvířata nebo třeba i rodinku Simpsonových. Takto kreativně upravení a samozřejmě nabarvení pudlové jsou k vidění na střihačských kláních v zahraničí, ale seriozní střihačské soutěže nepovolují barvení a psi jsou upravováni především do standardních střihů. 

Těch standard uvádí pět.

Lví neboli klasický střih

Vychází z původního využití pudla coby aportéra z vody.  Ještě v sedmdesátých letech to byl  nejrozšířenější  výstavní střih, ale v posledních desetiletích úplně vymizel.

Moderní střih

Byl standardem uznán v roce 1965, velmi rychle získal oblibu  a napomohl svou pro laiky líbivou přirozeností k popularizaci plemene. Dodnes je ve své více či méně vydařené podobě nejčastějším druhem úpravy domácích mazlíčků. Na výstavách byla „moderna“ vytlačena efektnějšími druhy úpravy.

Anglický sedlový střih

Na českých výstavách se s touto formou úpravy setkáváme velice sporadicky.

Baby střih

Název pochází z doby, kdy byl tento střih povolen jen do třídy dorostu a mladých (do roku 1987). V současné době se jedná o nejrozšířenější způsob úpravy výstavních psů. Populární „bejbina“ je ze všech střihů  nejnáročnější  na údržbu.

Skandinávský střih

Je nově standardem uznán od roku 2015 a rychle získává na popularitě. Trochu se podobá modernímu střihu, ale uši a ocas jsou vyholeny.

Americký kontinentální střih

Třebaže tato vrcholně extravagantní forma úpravy není oficiálně uvedena ve standardu, je „kontík“ po baby střihu druhým nejrozšířenějším výstavním střihem. Je oblíben především u vystavovatelů velkých pudlů a je nutno podotknout, že skutečně kvalitní velký pudl, skvěle předvedený a ve výborně nastříhaném kontinentálním střihu je pes, který se v závěrečných soutěžích výstav opravdu těžko poráží…

Výstavní střihy podléhají módě a neustále se vyvíjejí, i v rámci jednoho a téhož střihu se tvar a délka srsti během let mění. Zatímco před lety byli pudlové nastříhaní do těžkých střihů s ponechanou velkou délkou srsti, dnešní trendem jsou vylehčené střihy, které dávají vyniknout eleganci psa.

Neoficiálních forem úpravy pudla je nepřeberné množství – od asijského stylu, kdy je celý pes ostříhán do jakési „medvídkovité“ vizáže, přes „bikini“ clip s pouze ponechanými pompony na končetinách po desítky dalších variací.

Střihům  pudla je věnována samostatná kapitola, v této obecné charakteristice plemene uvádím pouze jejich výčet  dle standardu.

Barevné a velikostní rázy

Pudl je chován ve čtyřech velikostních rázech a to:

Pudl velký – nad 45 cm do 60 s tolerancí plus 2 cm. Velký pudl musí představovat zvětšenou a vyvinutou obdobu středního pudla a musí si zachovat jeho charakteristické znaky.

Pudl střední – výška 35 – 45 cm

Pudl trpasličí – výška 28 – 35 cm. Trpasličí pudl musí představovat zmenšeného středního pudla pokud možno se zachováním stejných proporcí a nesmí vykazovat znaky zakrslosti.

Pudl toy – výška 24 – 28 cm s tolerancí minus 1 cm (ideálně 25 cm). Toy pudl si v celkovém vzhledu zachovává vlastnosti trpasličího pudla a stejné proporce, které jsou v souladu se standardem. Všechny znaky zakrslosti jsou vyloučeny, pouze týlní hrbol může být méně výrazný.

Toy je nejmladším velikostním rázem, byl uznán až v roce 1984.

Standardem povolených barev je pět – černá, bílá, hnědá, stříbrná a červená-plavá (fawn, dříve aprikot)

Černá

Bílá

Hnědá – musí být čistá, dost tmavá, jednotná a teplého odstínu. Béžová a její světlejší odstíny nejsou přípustné.

Stříbrná – musí být stejnoměrná, čistá, ne do černa ani do bíla.

Plavá (fawn) – Plavá musí být stejnoměrná. Může být od světle plavé přes oranžovou (aprikot) po červeno-plavou. Oční víčka, nosní houba, pysky, dásně, patro, tělní otvory, šourek a polštářky tlapek jsou dobře pigmentované. U psů světle plavé barvy musí být pigmentace co nejtmavší.

Z barevných rázů je původní černý, bílý a hnědý, stříbrná varianta byla uznána v roce 1964 a fawn (dříve aprikot) dokonce až v roce 1976.

Zdraví plemene

Pudl má coby plemeno to obrovské štěstí, že základním požadavkem na jeho exteriér je elegance. Nikdo se ho tedy nepokoušel šlechtit na to, aby byl obludně velký nebo naopak titěrně maličký, aby   měl roztomile křivé nožky, spoustu volné kůže, dlouhý hřbet  nebo deformovanou čenichovou partii.

Chovatelům jednoznačně stačí „ vyřádit se“ na možnostech úpravy a pod složitými střihy, všemi těmi bambulemi a extravagantními kreacemi ponechali velmi účelové tělo sportovního psa. Dýchací a oběhová soustava není zatížena nadměrnou vahou ani deformitami obličejové partie. Dlouhá nosní partie umožňuje pudlovi výborné dýchání za jakéhokoli počasí, krátký a pružný hřbet a dlouhé nohy s výborným, ale ne přehnaným úhlením  jsou ideální pro vytrvalý klus, rychlost i velkou obratnost při skocích.

Pudl, toyem počínaje a „královákem“ konče, je plemeno bez extrémů v tělesné stavbě a s tím jde ruku v ruce i zdraví a dlouhověkost plemene. Pudlové se běžně dožívají čtrnácti let, šestnácti až sedmnáctiletá zvířata nejsou výjimkou. Desetiletí pudlové jsou obvykle psi plní sil, kteří zvládají s přehledem téměř jakékoli aktivity, výraznější projevy stárnutí se objevují kolem třinácti let.

Sledovaná dědičná onemocnění

PRA – progresivní retinální atrofie sítnice

Toto dědičné oční onemocnění vede k úplné slepotě. Chovatelé proto nechávají své pudly vyšetřit a do chovu zařazují jen zdravé jedince.

Vykloubení čéšky

Jedná se o polygenovou dědičnou chorobu, která postihuje především toy a trpasličí pudly. Vyšetření čéšky je dnes nezbytné pro zařazení do chovu.

Dysplazie kyčelního kloubu

Třebaže dědičnost DKK není známa, podmínkou pro zařazení do chovu pro velké pudly je rentgenové vyšetření.

Ostatní zdravotní problémy

Alergie

Výskyt alergií  v posledních letech výrazně vzrostl u všech plemen, křížence nevyjímaje. Jejich příčiny i projevy jsou  široké, velmi často se projevují kožními problémy.

Záněty uší

Masitý, dlouhý a hustě osrstěný ušní boltec a zvukovod, který zarůstá srstí, jsou ideální pro  záněty vnějšího zvukovodu. Péči o uši proto nelze u pudlů podceňovat – je třeba pečlivě odstraňovat chloupky ze zvukovodu a ten udržovat čistý.

Zubní kámen

Tvorba zubního kamene je u pudlů  častým problémem, zejména u malých velikostních rázů. Toye a trpasličí pudly postihuje často i v mladém věku. Náchylnost k vytváření zubního kamene je větší také u stříbrného a bílého rázu.  Existuje mnoho preparátů ke zmírnění jeho tvorby, od nejrůznějších olejů, zubních prášků přes tekuté přípravky.  Nejlepší prevencí je pravidelné čištění chrupu, při kterém se odstraňuje zubní plak. Kartáčkem s jemnými štětinami každý den vyčistíme psovi zuby nejen zvnějšku, ale i na vnitřních plochách. Tím odstraníme plak a zubní kámen se nemá jak vytvořit. Navíc si pes zvykne na manipulaci v dutině ústní, což oceníme nejen na výstavách, ale i při případných zákrocích u veterinárního lékaře. Pakliže už je zubní kámen vytvořen, čištění kartáčkem nepomůže a  je nutné jeho odstranění ultrazvukem. U dobře ovladatelných psů lze ošetření provést bez narkózy, většina jedinců je však sedována. Pokud po vyčištění zubů majitel nezmění přístup k péči o chrup a nezačne s čištěním, zubní kámen se obvykle vytvoří znovu do půl roku. Zubní kámen není jen záležitost estetická, ale především zdravotní. Dochází k odhalování zubních krčků, bakterie způsobují zápach z dutiny ústní a navíc kolují krevním řečištěm do celého organismu, kde se usazují, nejčastěji v srdečních chlopních, ledvinách a játrech.

Prokletí jménem „bezpapíráci“

Ohromná módnost plemene v osmdesátých letech vedla k jeho velkému rozšíření a potažmo s tím také k masovému chovu pudlů bez rodokmenu. Tento „chov“ byl a dosud je postaven na jedincích, kteří byli pro závažné exteriérové, povahové či zdravotní defekty vyřazeni z čistokrevného chovu.  Po generace a generace jsou tato zvířata nadále množena laiky bez elementárních znalostí standardu a bez jakéhokoliv zájmu o plemeno, jen za účelem zisku. Vedle čistokrevného pudla s PP zde tedy paralelně existuje „bezpapírový“ pudl, který je ideálu plemene především co se exteriéru týče na hony vzdálen.  Vznikl náhodným křížením velikostních a barevných rázů a spojováním zvířat s těmi nejhrubšími vadami.

Problematika pudlů bez PP je velmi podrobně zpracována v samostatné kapitole, kterou doporučuji přečíst každému zájemci o plemeno.

Tak jako u všech ostatních plemen platí tedy i u pudlů, že zájemci by neměli ve vlastním zájmu podporovat množitele „bezpapíráků“ a nechtějí-li z jakýchkoli důvodů kupovat čistokrevné zvíře, raději poskytnout domov některému ze psů v útulcích.

Jste-li opravdovým zájemcem o plemeno a chcete-li pudla, který povahou a exteriérem odpovídá standardu (lhostejno zda na chov a výstavy, sport, či jen jako společníka), sledujte inzerci na stránkách jednotlivých chovatelských klubů (viz. např. odkazy na těchto stránkách) a chovatelských stanic.

Nezáleží –li vám nijak zvláštˇna vzhledu pejska a chcete-li „jen“ pudlíka, podívejte se na nabídku opuštěných psů na stránkách Pudl v nouzi.  Zde nabízení pejsci jsou „bezpapíráci“ a jsou tedy kvalitou naprosto shodní s pudly bez PP, které nabízejí množitelé v nejrůznějších inzertních rubrikách za mnoho tisíc korun.

Na závěr….

Pudl může být exkluzivním výstavním psem stejně jako odpudivou umolousanou koulí chlupů. Může být vrcholovým sportovcem i obtloustlým gaučovým povalečem. Může být okouzlujícím, vychovaným a milým společníkem, zrovna tak jako nepříjemným, uštěkaným a neposlušným psem. Stejně jako u většiny ostatních plemen totiž platí, že bude přesně takový, jakého ho budete chtít mít…