Pudl je plemeno s opravdu dlouhou historií. Byl velice oblíbeným na přelomu 18. a 19. století. Tehdy se vyskytovali pudlové s několika druhy srsti. Ruští a někteří němečtí pudlové měli srst drátovitou a hrubou, která se nekadeřila, natož aby tvořila šňůry. Francouzští pudlové nosili srst spíše zkadeřenou, lehkou. Jejich vzájemným pářením vznikali psi se srstí charakteristicky šňůrovitou. Jejich držení a chov byl velice náročný. Byli šlechtěni nejen na kontinentě, ale i v Anglii a za oceánem. Tito šampioni byli drženi ve speciálních vacích, jejich svoboda byla omezená a život nepohodlný. Pudlové viktoriánské éry, jejichž nemyté šňůry drhly podlahu, byli popisováni jako odpudiví, ďábelsky zapáchající a plní cizopasníků. Šňůrovitá srst byla upravována na „lva“, jak o tom svědčí řada dobových vyobrazení. Můžete se přesvědčit třeba „U hvězdy“ v restauraci pana Browna v Bond Street v Londýně.
Za oceánem byli do konce minulého století chováni pudlové se šňůrovitou srstí. Ale již v roce 1896, jak se můžeme dočíst v časopise America Stock Keeper se na amerických výstavách objevovali první kadeřaví pudlové dovezení z Anglie a kontinentu, kteří začali plemeni ve své domovině získávat opět oblibu. Na rozdíl od domácích neoblíbených šňůrových pudlů byli kadeřaví líbivější a na výstavách vítězili. Přesto ještě v roce 1896 byli šňůroví pudlové v Anglii na výstavách v početní převaze. Mezi kadeřavým a šňůrovým pudlem je zřetelný rozdíl, proto se chovatelé snažili, aby obě varianty byly posuzovány odděleně. Žádný kadeřavý pudl nebude tvořit šňůry a naopak. Další rozdíl chovatelé spatřovali v růstu srsti. Srst kadeřavého pudla nikdy nedosáhla takové délky jako u jeho šňůrového kolegy. Někteří kadeřaví psi nebyli stříháni přes dva roky, ale jejich srst zůstávala lehká a po určité době přestala růst. Po první světové válce kadeřaví pudlové vytlačili zcela šňůrový chov. Pudlové viktoriánské éry byli zapomenuti.
Po celá desetiletí se šňůrový pudl neobjevoval. Standardy FCI, americké i anglické ho sice zcela neodvrhly, ale zájem nebyl. Šňůry připouštěly standardy americké z let 1886 – 1908, anglický z roku 1901. Z amerického standardu byli zmínky o šňůrách r. 1959 vypuštěny a až v roce 1978 se k nim navracely. Tyto standardy varují, že kadeřavý pudl nesmí mít ani náznaky šňůr.
Přes velkou oblibu kadeřavých pudlů chovatelé nezapomněli. Je jisté, že dnešní šňůrový pudl musí vypadat úplně jinak, moderněji. Srst nesmí být mastná, šňůry musí být dlouhé, perfektně pěstěné. Již v několika zemích se chovatelé rozhodli, že to stojí za námahu. V Americe se věnují šlechtění této srsti v řízeném chovatelském programu.
Snad by tedy již mohla odpadnout otázka, co dělá v dnešním výstavním kruhu šňůrový pudl? Je tady a vyhrává!
První zmínky přišly, jak jinak, z Ameriky. Michael Pawasar byl inspirován kresbami pudlů z počátku 19. století. Nikdo nevěřil, že se mu to může podařit. Spojenými silami s chovateli komondorů vypěstoval šňůrový kabát své feně velkého černého pudla Sáře (vlastním jménem Am. Champ. Hasting s Ten).
Ale domnívat se, že se ponechají narostlé šňůry svému osudu, je chyba. Péče o srst je daleko komplikovanější než-li u kadeřavého pudla, kterého před výstavou vyfénujeme, ostříháme a načešeme do žádané podoby. Příprava feny na výstavu trvala deset hodin. Z toho plných osm hodin je třeba srst vysoušet, jinak by zplesnivěla. Výsledkem přípravy byla okouzlující fena s 35 cm dlouhými šňůrami. Byla upravena do klasického střihu s korunkou vázanou rudou pentlí asi jako u anglického sedlového střihu. Reakce byly nejednoznačné. Od výkřiků nadšení až po vyslovený odpor. Sára byla první vlaštovkou. Pasawartovi však radí – chcete-li mít šňůrového pudla, vyberte si pro svůj experiment jen vynikající jedince, nejde o levné cirkusové představení, ale o propagaci alternativního stylu.
A co Evropa? Ani ta už nezůstává pozadu. Když jsem se setkala s Jocelyn Carouche z Anianu, majitelkou chovatelské stanice velkých černých pudlů de I ame de Prince des Hortillons a dozvěděla jsem se, že má doma šňůrové pudly, byla jsem nadšená. Těšila jsem se na světovou výstavu v Brně, kde skutečně pes z jejího chovu byl předváděn ve šňůrové úpravě. Francouzský a mezinárodní šampion Arius zaujal rozhodčího natolik, že obsadil třetí místo. Vynikajícího úspěchu dosáhl i další šňůrový pudl, mimořádně kvalitní a dobře stavěný pes na jedné z nejvýznamnějších výstav Francie v letošním roce a stal se nejlepším psem výstavy v Paříži. Odborníci jeho pohyb podtržený zvláštní srstí připodobňují plavbě šalupy po oceánu. I paní Carouge potvrzuje, že péče o srst takového psa je mimořádně náročná.
Dr. Jaroslava Ovesná
Klubový oznamovatel Pudl klubu 2/91